Jdi na obsah Jdi na menu
 


ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY

VÍTÁM VÁS

 

ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY

Byla jsem mladá, hloupá, nezkušená a zamilovaná. Byl o deset let starší a připadal mi moudrý, zkušený a říkal, že mě šíleně miluje a jsem jeho jediná. Dával mi to patřičně najevo. Líbali jsme se na každém kroku a milovali každý den. Nosil mi růže protože věděl že je miluji. Zahrnoval mě neskutečnými dary. Věřila jsem mu a byla neskutečně šťastná. Milovala jsem ho čím dál víc. Myslela jsem jen a jen na něho. Večer jsem uléhala s pocitem blaženosti, jak jsem si dobře vybrala mého budoucího muže. Štěstím jsem zářila na dálku. Každý na mě poznal, že jsem zamilovaná až po uši. Měli jsme už dokonce naplánovanu svatbu. Ale najednou se cosi pokazilo. Poslední dobou měl pro mě čím dál méně času. Neměl náladu, byl podrážděný a unavený. Miloval se jen, že jsem si to já přála. Z jeho strany už zájem nebyl. Vymlouval se na problémy v práci. Nebo že mu není dobře. Jednou musel být v práci, podruhé měl důležité jednání. Další výmluva byla, že musí jít za kamarádem. Má prý velký problém a musí ho podržet. Čím dál více jsme se jeden druhému vzdalovali. Jednou jsem potkala kámošku a šli jsme spolu na kávu. Postěžovala jsem si že nám to poslední dobou neklape, jak by mělo. Také jsem se jí svěřila, že spolu čekáme miminko.Ona mě vyslechla, ale nějak divně se při tom tvářila. Ale nechtěla mi nic říct. S pláčem jsem jí prosila ať mi řekne pravdu. Nejdřív se jí moc mluvit nechtělo, ale pak mi to řekla. "Viděla jsem ho s jinou ženou a to už víckrát. Líbali se a bylo jim jedno, že se na ně lidé koukají." Všichni věděli, že máte před svatbou. V tu chvíli se mi zhroutil celý život. Byla jsem zklamaná a nešťastná. Se slzami v očích mu večer říkám, co jsem se dnes dozvěděla. Nedokázal mi odpovědět. Bouchl dveřmi a odešel. Druhý den si sbalil věci a ani se neomluvil, nerozloučil. Zmizel z mého života navždy. Čím dál víc jsem propadala depresím. Nevěděla jsem co bude dál. Co bude s mým děťátkem? Dokážu se sama o něho postarat? Jeho zrada mi drásala nervy, nevěděla jsem kudy dál. Nedokázala jsem se smířit s tím, že mě opustil kvůli jiné ženě. Ani jsem mu nestačila říct, že čekáme miminko. Proplakala jsem každou noc. Chodila jsem jako tělo bez duše. Vzpomínala jak jsme se milovali, jak jsme se líbali, jak se mě dotýkal a hladil. Najednou je konec. Nemohu tomu uvěřit. Nikdy se s tím nesmířím. Vždyť to byla tak velká láska. Jednou jsem se šla projít a koho nevidím. Líbal se s jinou ženou na lavičce.  Také mě zahlédl. Nedokázala bych se mu podívat do očí. Začala jsem utíkat. Byla jsem úplně mimo a v tu chvíli jsem neviděla jiné řešení, než skoncovat se svým životem. Slyšela jsem jak mě volá a běží za mnou. Chtěla jsem aby viděl mou smrt, aby si uvědomil, jak jsem ho milovala. Letěla jsem jako smyslů zbavená a vrhla se pod kola, právě přijíždějícího auta. Ucítila jsem prudký náraz, bolest a zároveň neskutečnou úlevu. Pak už jen ticho. Jako anděl jsem se vznášela nad svým zuboženým tělem. Slyšela jsem jeho pláč a tiché sténání. "Proč, proč si to udělala? Vše se dá vyřešit." Ze všech sil jsem na něho křičela. "Ty hajzle, proč si mě opustil? Vždyť jsme spolu čekali miminko." Neviděl mě ani mě neslyšel. Jen stál opodál a plakal. Možná jsem to dělat neměla. Co když to s ní nemyslel vážně? Vidím jak lékaři bojují o můj život. Najednou slyším "ztrácíme jí" a ze všech sil se mě snaží zachránit. Pomalu se vznáším a stoupám výš a výš. Čeká mě nový život, naplněný láskou a štěstím. Vidím všechny známé, všichni se na mě smáli a vítali mě s otevřenou náručí. Kdosi mi vstoupil do cesty a řekl mi s úsměvem. "Děvenko zlatá, jsi ještě moc mladá, musíš se vrátit zpátky. Ještě nepřišel tvůj čas. Až přijde rád tě přivítám." I když nerada, má duše se vrací zpátky do mého těla. Lékaři jásají, máme jí, je zpátky.  Zachránili mi život, ale co se mnou bude dál? A co moje miminko? Pane doktore zachránili jste i mé dítě? Bohužel, lituji zněla jeho odpověď. Slzy se mi kutálí po tvářích. Nemyslela jsem na své miminko. Byla jsem posedlá pomstou. Chtěla jsem mu ublížit, jako ublížil on mě. Nakonec jsem ublížila sama sobě. Vracím se zpátky do normálního života. S velkou zkušeností a šrámem na duši. Snažím se na vše zapomenout  a jít životem dál.

_____________________

Po určité době jsem se opět zamilovala. Vysnila jsem si nádhernou budoucnost. Smutný konec postihl nejen mou další lásku, ale bohužel i mě. Miloval mě z celého srdce, ale kamarádi byli vždy na prvním místě. Nebyli to vždy kamarádi poctivý a upřímný. Jeho kámoš si půjčil peníze a on jako starý dobrák mu dělal ručitele. Určitou dobu poctivě splácel a nebyly žádné problémy. Potom sešel z cesty a do něčeho se zapletl. Nakonec skončil v base. Protože měl rád volnost, nedokázal žít zavřený v cele. Jednou ráno ho našli oběšeného. Ptám se mého přítele co teď bude dělat. S klidem mi odpověděl. Budu to muset zaplatit sám. Polilo mě horko a začala šílet. Ty nejsi normální. Takových peněz budeš platit. Vždyť nám všechno exekutor zabaví. Nábytek a všechno co jsme si spolu koupili. Zůstanou nám holé zdi. Po určité době se stalo, co jsem říkala. Přišel exekutor a sebral nám všechno. Pořád to ale bylo ještě málo. Nakonec mu zabavili i dům. Dopadli jsme jako sedláci u Chlumce. Já kvůli němu prodala svůj byt a za peníze jsme si budovali naše hnízdečko lásky. Najednou nebylo nic a my se stali během chviky bezdomovci. Rozešli jsme se protože společný život bezdomovců je nesnesitelný. Vrátila jsem se do mého rodného hnízda. Přijali mě s otevřenou náručí. Byla jsem čistá jako slovo Boží. Po čase jsem se dozvěděla, že bývalý přítel už nežije. Sám to neunesl a přešel  na druhý břeh.

_____________________

Po delším čase, když jsem se opět postavila na vlastní nohy, jsem zatoužila po muži. Byl mladší než já. Co je ale důležitější, on se líbil mě a já jemu. Pokukovali jsme jeden po druhém a neměli ani jeden z nás odvahu, oslovit svůj protějšek. Když to nedokázal on, tak jsem první krok udělala já. Na nic lepšího jsem nepřišla. Zeptala jsem se jestli náhodou neví kolik je hodin.  Sáhl pro mobil, řekl kolik je a zeptal se jestli tady na někoho čekám. Sklopila jsem oči a řekla že mi ujel vlak. Byla to má největší pitomost, co mě mohla napadnout. Nabídl se, že si můžeme jít někam sednout a dát si kávu než mi pojede další. Souhlasila jsem a byla šťastná, že se mi ho povedlo ulovit. Poseděli jsme spolu a povídali o všem možném. Byla jsem jako v Jiříkově vidění. Schválně jsem rozhovor prodlužovala a zase se zeptala kolik je hodin. Pronesla jsem "je už mi ujel poslední vlak." Řekl to nevadí, "můžete přespat u mě." Zaplatil kávy a odešli jme společně. Byl to vlastně můj plán. Za malou chvíli jsem se ocitla v cizím domě, s cizím mužem. Polilo mě horko a řekla si, "Pane Bože co to dělám." Byl milý, nalil sklenku vína. Připili jsme si na tykání a do noci si vyprávěli. Na příští den jsme si domluvili další schůzku. Byla jsem unešená a šťastná. Chodili jsme spolu asi dva měsíce. Měla jsem pocit, že si rozumíme a máme k sobě den ze dne blíž a blíž. Bylo to ale divné. Vše bylo ok, ale jen ta láska nepřicházela. Říkal že máme čas, že není kam pospíchat. Myslím, že má asi pravdu. Máme celý život před sebou. Není kam pospíchat. On měl zařízený byt a já taky. Společné večery jsme trávili u něho i u mě. Jednoho dne se po něm slehla zem. Nebyl k nalezení. Těžce jsem to nesla. Ale smířila jsem se s jeho ztrátou. Stejně mi nic jiného nezbývalo. Po delší době mi přišla od něho esemeska. Moc se omlouval, že mi to nedokázal říct. Prosil za odpuštění a moc toho litoval. Nedokázal mi říct, že je gay. Tím se vysvětlilo, proč se nechtěl se mnou milovat. Později mi zavolal, že se vrátil zpátky.  Jestli si chci s ním setkat, že jsem vítaná.  Samozřejmě jsem jeho pozvání přijala. Byl to úžasný večer. Vyprávěl o tom jak to bylo těžký, když vyšla pravda najevo. Někteří měli pochopení a ti ostatní si snad časem zvyknou. A přijmou ho takového jaký je. Vše jsem pochopila a podala mu pomocnou ruku. Zůstali jsme přátelé. Je nám spolu moc dobře, pokaždé když se setkáme, máme si o čem povídat. Přátelství je někdy důležitější než láska.

______________________

Byl krásný prosluněný den. Já měla volno a mohla konečně udělat, něco pro sebe. Zašla jsem ke kadeřnici a pro radost si koupila maličkost. Setkala se s kámoškou, kterou jsem roky neviděla. V příjemné společnosti jsme strávili dvě hodiny a šli se kochat krásou našeho parku. Vyprávěli si a vzpomínali na školní léta. Potom odešla domů a já ještě zůstala. Přisedl si ke mě muž středního věku. Vyprávěl mi o své rodině o přátelích a hlavně o jeho  mamince. Měl za každým druhým slovem maminka. Maminka ví, maminka umí, maminka říkala. Už mi lezl krkem s tou jeho maminkou. Měla jsem pocit, že je to mamánek. Už mě ho nebavilo poslouchat, zvedla jsem se a chtěla odejít. Očividně bylo vidět, že se mu líbím. Požádal mě jestli se ještě můžeme setkat. Ze slušnosti jsem řekla ano. Zeptala se v kolik hodin a kde. Dohodli jsme se, ale ještě dodal, že to musí ještě říct mamince. Krev se mi vařila v žilách. Proboha proč dospělý chlap, musí naší schůzku řešit s maminkou. Polkla jsem a rozloučili se. Druhý den mi řekl, že žije jenom s maminkou a maminka ho má moc ráda. Žije jenom pro něj. Maminka by za něho i dýchala. Opět za každým slovem maminka. Bylo mi to jasný. Stoprocentní mamánek, prostě jeden závislý na druhém. Už vím proč, je ještě v tomhle věku stále svobodný. O všem asi rozhoduje maminka. Řekla jsem mu, že nehodlám poslouchat jeho maminku. Pokud spolu budeme chodit, tak se nám nebude plést do života. Cítil se dotčený. Bylo vidět, že mu mé rozhodnutí vadí. Bylo mi jasný, že je konec. Pár dní se neozval. Docela mě to mrzelo, protože se mi líbil, vypadalo to že mě má taky rád. Ale ta nešťastná maminka, "proč se musí do všeho plést?" Po týdnu jsme se sešli. Vyprávěl o tom, že mamince všechno řekl. Slíbila, že se mezi nás plést nebude. Moc tomu nevěřím, ale snad dodrží co slíbila. Chodili jsme spolu celý rok. Ale ani jednou jsme nebyli u něho doma. Chodili jsme do mého bytu. Později jsem se dozvěděla, že jeho maminka nás při každé schůzce pozorovala. Sice jsem se jí líbila, ale svého žezla se vzdát nechtěla.  Chtěla nám se vším pomáhat. O všem chtěla vědět a do všeho mluvit. Má prosba nebyla vyslyšena. Navrhla jsem mu, že se rozejdeme. O rozchodu nechtěl ani slyšet. Plakal jako malé dítě. Dala jsem mu týden na rozmyšlenou. Buď maminka nebo já. Za tři dny stál u mých dveří s nádhernou kyticí a celý šťastný. "Dokázal jsem to, přestříhl jsem pupeční šňůru a jsem volnýýýýý." Objala jsem ho a děkovala Bohu, že to dokázal. Žili jsme spolu pět let. Nakonec stejně ta jeho maminka vyhrála nad naší láskou. Jedna rada pro všechny. Nikdy v životě se zamilovat do mamánka.  

______________________ 

Když jsem chodila do školy, tak jsem měla jednu kámošku, na kterou jsem se mohla obrátit třeba o půlnoci. Chodili jsme spolu do třídy, a byli nejlepší kamarádky. Jedna bez druhé by nikam nešla. Bylo to kamarádství na život a na smrt.  V osmnácti se odstěhovali do města. Bylo to daleko a už jsme se potom nevídali tak často. Ale v kontaktu jsme stále byli. Po delší době se mi nějak začala vzdalovat. Jednak už tolik nepsala, ani nevolala. Také její názory byli rozdílné. Holt se z ní stala městská dáma. Když někdy zavolala, tak se jen chlubila co si koupila. Co má doma nového. Jednou to byli drahé šaty, boty, kožichy, nový dům. Podle hlasu bylo znát, že mnou opovrhuje. Potom jsme si už nevolali. Veškerý kontakt jsme ukončili. Až po pár letech jsem se o ní něco dozvěděla. Něco doslova šokujícího. V tu chvíli mi bylo jasný, kde na všechno brala. Potvora jedna, že jí není hanba. Byla jsem z toho doslova v šoku. Taková hodná a milá holka to byla. Proč takhle klesla až na dno. Jaký k tomu měla důvod? Proč, nemohu se s tím smířit. Stále na ní myslím. Asi má ráda korunky. Kdo by je neměl rád? Ale za tuhle cenu? Bože, moje nejlepší kámoška pracuje v bordelu. Nedalo mi to a zavolala jsem jí. Ale bohužel, nic jsem se nedozvěděla. Nevzala mi telefon. Asi je jí hanba a stydí se, nebo je tak velká dáma, která už se s obyčejnými lidmi, vůbec nebaví. Ztratila jsem nejlepší kámošku, kterou jsem kdy měla. Po létech mi zavolala sama. Už jí asi spadl hřebínek. Na rozdíl od ní jsem ale telefon zvedla. Její hlas byl nějaý divný. Plný smutku a zoufalství. Prosila abych za ní přijela. V hlavě se mi honily myšlenky. Copak se asi stalo? Tolik let mě nepotřebovala a teď jsem jí dobrá. Dohodli jsme se který den přijedu. Přijela pro mě na nádraží a odvezla mě k ní domů. Div mi oči nevypadli z důlku. Měla vše kolem domu nádherně upravený. A ten dům. Jedna pohádka, ale v duchu jsem si říkala, "ale za jakou cenu." Asi netušila, že to o ní vím. Provedla mě celým domem, pochlubila se dvěma auty. Chtěla jsem vědět víc, tak jsem se zeptala na rodinu. Dala se do pláče. Se slzami v očích mi začala vyprávět. Asi za rok co se přestěhovali, se jí zabili oba rodiče v autě. Zůstala úplně sama. Neměla na nájem, ani na jídlo. Tak jí známá nabídla práci. Netušila co tam bude dělat. Nejdřív se jí to nelíbilo. Za čas si zvykla. Měla hodně peněz a to se jí začalo líbit. Mohla si dovolit všechno koupit. Nic pro ní nebyl problém. Měla vše na co si vzpoměla. Jenže teď dostala od života ránu osudu. Je nevyléčitelně nemocná. Nikdy neví kdy příjde konec. Má před sebou pár let života. Když se tak nad vším zamyslím. Měla tohle zapotřebí. Koruny se přece dají vydělat i jiným způsobem. Nemusí člověk žít v takovém luxusu jako ona. Jsem šťastná za to co mám. I kdybych neměla ani korunu, nikdy bych takhle, až na dno neklesla. Na to nemám a nikdy mít povahu nebudu. Je mi jí moc líto, že takhle dopadla. Ale byla to její volba.

______________________