Jdi na obsah Jdi na menu
 


VERŠE O LÁSCE- 3

 

VÍTÁM VÁS

_____________________

background-3133359_960_720.jpg

_______________________

Přináším Vám pro radost trošku lásky

abych potěšila Vaše srdíčka.

Představu o lásce jak by asi měla vypadat

si hezky maluju ale skutečnost je trošku jiná.

Někdy povolím uzdičku fantazii a někdy

překročím hranici tajemna a má fantazie se

dokonale vyřádí. Udělejte si kávu

a pojďte se mnou vplout do říše pohádek a na

malou chviličku žít v jiném světě.

 

AŽ JEDNOU

Až jednou ztichne můj hlas,

nikdo neplačte prosím vás,

v srdíčku mě stále mějte,

v dobrém na mě vzpomínejte.

 

Až jednou navždy usnou moje oči.

v tu chvíli můj život tady skončí,

až dohoří moje svíčka,

zavřete pak moje víčka.

 

Až jednou přestane mé srdce bít,

duše má odletí jinam žít,

žít odejde do jiného světa,

kde jenom láska vzkvétá.

 

Až jednou poslední úsměv bude tvůj,

v tu chvíli při mě ještě stůj,

ještě malou chviličku,

ať uvidíš odlétat dušičku.

 

Až jednou odejdu na onen svět,

svým dětem o mě můžeš vyprávět,

jaká babička byla,

když tu s vámi ještě žila.

ZVLÁŠTNÍ SEN

Před spaním si každý den,

sním svůj zvláštní sen,

ve snu dnes chci křídla mít,

pojďte se mnou taky snít.

 

Kdybych měla křídla jako pták,

vzlétla bych až do oblak,

létala bych mezi mráčky,

do leva, do prava i do zatáčky.

 

Nahoru a ještě výš,

abych byla slunci blíž,

také měsíčku bych mávala,

s ním za mraky se schovala.

 

Noční oblohou pluje měsíček,

a sním moře hvězdiček,

kroužit budu mezi mraky,

na schovávanou si s ním hrát taky.

 

Má křídla padla únavou,

 mráček mám teď pod hlavou,

až naberu novou sílu zase,

potom přesednu na Pegase.

 

Proletím s ním celý svět,

pak se vrátím dolů zpět,

obejmu svou postýlku,

a budu spát za chvilku .

MAMINKO MOJE

Trhám kvítí pro tebe,

maminko moje milá,

odešla jsi do nebe,

vzpomínka na tebe zbyla.

 

Jako růže s poupaty,

zůstala jsem tady,

proč odešla jsi právě ty,

 moc mi chybí tvoje rady.

 

Smutek v srdci stále žije,

maminko moje drahá,

ani nevíš jak těžko mi je,

hned zpátky bych tě brala.

 

Ve dvaceti pěti,

máme plno elánu,

už máme svoje děti,

jen ten čas nezbývá na mámu.

 

Mezi čtyřmi stěnami,

 smutná sama žila,

jak ráda se svými vnučkami,

by se dneska potěšila.

 

Chtěla bych zpátky vrátit čas,

maminko moje milá,

slyšet zase tvůj hlas,

jenom pro tebe bych žila.

SOS

Kolena se mi podlomila,

když o lásku jsem žadonila,

jako osika se třesu,

dál tu tíhu neunesu.

 

Už to s ním dál nešlo,

lásky dal co by za nehet se vešlo,

on není hoden lásky mé,

vše je už pro mě ztracené.

 

Kdo mi teď dá naději a sílu,

kdo vrátí mou ztracenou víru,

do světa vysílám své SOS,

kdo zachrání mě ještě dnes.

 

Potápím se klesám ke dnu,

těžko sama už se zvednu,

připadám si jako ryba na suchu,

co lapá po vzduchu.

 

Kdo pomocnou ruku podá,

 jeho láska stále bodá,

bodá jako ostrý nůž,

už nechci aby byl můj muž.

 

Možná někdo najde se,

a jako princeznu mě unese,

potom přitulí se ke mě,

a novou lásku probudí ve mě.

 

Pohár lásky vypijeme spolu do dna,

jsem vyprahlá jako studna,

večer pak u číše vína,

každý si rád zavzpomíná.

ZAMILOVANÝ

Život láskou protkaný,

prožili jsme oba,

teď jsme láskou zklamaný,

svědomí nás hlodá.

 

Vzpomínka zůstane navždy,

v srdíčku uschována,

o naší lásce věděl každý,

nebyla nám dlouho přána.

 

Smířit se s tím nebude snadné,

asi to tak mělo být,

starosti neměli jsme žádné,

každý svou cestou musíme jít.

 

Život jako hodiny letí,

a láska  je bárka vratká,

pošlapali jsme naše štěstí,

tak to někdy chodí zkrátka.

 

Na lásku vzpomínám,

zůstalo po ní  málo,

byla velká jako trám,

přesto štěstí uplavalo.

 

Ztratilo se jako rosa v trávě,

nebo pára nad hrncem,

nová láska je na obzoru právě,

zamilovaný už zase jsem.

VĚRNÁ LÁSKA

Závoj skryl jí její krásu,

dal vyniknout barvě vlasů,

zlato září do dálky,

závoj má posetý korálky.

 

Něžné pohledy se střetnou,

když spolu na kolena kleknou,

slíbili si lásku věčnou,

pro někoho neskutečnou.

 

Lásko na mou duši,

dneska ti to vážně sluší,

chraňme naší lásku,

ta nedá se koupit na zakázku.

 

Jsi ozdobou dívčí krásy,

když rozpustíš si svoje vlasy,

milovat chtěl tě každý,

teď si moje navždy.

 

Sluncem září tvoje vlasy,

ty jsi můj anděl spásy,

kolem hlavy svatozář,

tu jsi dneska dala na oltář. 

 

Srdíčka naší láskou spoutané,

prstýnky bílým zlatem kované,

své ano řekneš ty i já,

nerozdělí nás ani doba zlá.

  

V očích jiskřičky lásky,

ve tváři sem tam vrásky,

láska stále stejná,

taková je moje žena,

 

Časem vše se změní,

naše krása už tu není,

čas poznamenal naše tváře,

čas nám ukrajuje z kalendáře.

 

Už dávno nejsme mladí,

na něj vzpomínáme rádi,

kdyby šlo vrátit zpět,

vzal bych si tě hned.

ZKOUŠKA Z DOSPĚLOSTI

Jsem profesorem lásky,

naučím tě všemu,

podíváš se na obrázky,

jak muž líbá ženu.

 

Lekce lásky pro pokročilejší,

na tu si ještě chvíli počkáme,

tu umí jen zkušenější,

na tu zatím ještě nemáme.

 

Dám ti lekci lásky,

profík z tebe bude,

vše naučíš se za čas krátký,

teď políbím tvoje rtíky rudé.

 

První zkouška z dospělosti,

skvělá byla,

že máš dostatečné zkušenosti,

si mě přesvědčila.

 

K maturitě z lásky půjdeš v bílém,

nemusíš se vůbec bát,

 něžně se spolu pomilujem,

ty víš jak mám tě rád.

MOJE RODNÁ ZEMĚ

Z velké dálky za mořem,

posílám teď pozdrav všem,

všem do rodné země,

ani nevíte jak stýská se mě.

 

Po mé rodné zemi,

až do pláče je mi,

zítra pokochám se krásou moře,

snad zapomenu na své hoře.

 

Zůstali tam moji kamarádi,

a všichni co mě mají rádi,

všechny moje dávné lásky,

chci za nimi domů zpátky.

 

Toužím po své rodné zemi,

tam příjemně je mi,

k tátovi a k mámě domů,

vyšplhat se až do korun stromů.

 

Na pasece za lesem,

tam své dětství prožil sem,

chci se vrátit zase zpět,

a poslouchat ptačí zpěv.

 

Rád vzpomínám na ty časy,

kdy na Apače hráli jsme si,

já Vinnetou a ty Nšo-či,

při vzpomínce se mi rosí oči.

 

Ještě týden vydržet musím,

vzpomínky si  sebou nosím,

 těším se až kouknu z okna ven,

a uvidím z výšky svojí rodnou zem.

VZPOMÍNKA

Tváře jako rudé růže,

v očích modré pomněnky,

kdo jen za to může,

zůstaly nám vzpomínky.

 

Andělskou tvář měla,

něžná jako květinka,

tolik moc mě chtěla,

modrooká blondýnka.

 

Miloval jsem její vlasy,

každé místo na těle,

její krásné dlouhé řasy,

svatba měla být v kostele.

 

Létali jsme v oblacích,

opilí láskou, opilí blahem,

houpali se na mracích,

a koukali na zem.

 

Byl jsem králem slunce,

jindy králem všech moří, 

dal jsem jí své srdce,

které teď láskou hoří

 

Taky měsíční princ,

nebo princem červánků,

milovala mě čím dál víc,

oba žili jsme jen pro lásku.

 

Motýlí křídla měla,

příliš křehká,

při pádu se poranila,

zůstala vzpomínka hezká.

LABUTÍ KŘÍDLA

 Život bez lásky smysl nemá,

poznala jsem jako žena,

kdybych labutí křídla měla,

rychle bych mu uletěla.

 

Záletník záletníkem zůstane,

zázrak ten se nikdy nestane,

potom doma jako pláče sůl,

a myslí si, " ty jsi ale vůl."

 

Často po nocích se toulá,

jednou jsem si řekla ouhá,

takhle už to nejde dál,

on se všemu jenom smál.

 

Kdybych měla tu moc,

vše změnila bych za jednu noc,

mávnutím kouzelného proutku,

zahnala bych tvojí choutku.

 

Když se snoubí láska s něhou,

najednou nevíš vybrat kterou,

někdy stačí opravdu málo,

co by za hřích stálo.

 

 Kdybych jiný rozum měla,

jako pírko bych ti uletěla,

mít tak křídla labutí,

stačilo by jedno mávnutí.

SMÍM, SMÍŠ ,SMÍME

Smím políbit tvá ústa?

Smíš do rána se mnou zůstat.

Smím hřát tvoje dlaně?

Smíš líbat moje skráně.

 

Smím tě dlouze líbat?

Smíš mě jako anděl strážný hlídat.

Smím po boku tvém stát?

Smíš jenom ty mě míti rád.

 

Smíme milovat jeden druhého,

milovat se na tom není nic špatného,

smíme lásku snídat,

smíme při tom do očí se dívat.

 

Smíme promilovat celou noc,

smíme si vzít lásku na pomoc,

smíme lásku k večeři si dát,

smíme jako oheň lásku hřát.

 

Smíme láskou hořet jako svíce,

smíme milovat se čím dál více,

smíme s láskou usínat,

smíme se na lásku usmívat.

DEPRESE

Já jsem vážně děsná,

když mě honí mlsná,

chodím, slídím, luxuju,

do sebe to štosuju.

 

Když přepadne mě žravá,

rázem vysavač se ze mě stává,

potom ve mě zmizí,

i to co je cizí.

 

Protože mám pořád málo,

hledám co by ještě za hřích stálo,

potom ze všeho mám depresi,

a život mě netěší.

 

V jídle hledám kamaráda,

v tu chvíli se mám hrozně ráda,

potom prozradí mi zrdcadlo,

jak to se mnou dopadlo.

 

V jedné slabé chvilce,

sáhla jsem i po lahvince,

pak se semnou točil svět,

tohle bylo vážně naposled.

 

Tudy cesta nevede,

moji milí přátelé,

chci už vážně jiná být,

nový život začnu žít.

 

Příště až přepadne mě deprese,

půjdu se proběhnout po lese,

dá mi sílu, dá mi naději,

a hned vidím vše snadněji.

HLEDÁM LÁSKU

Dřív mi nosil růže,

teď se mi vyhýbá jak může,

může za to jiná žena,

nebo už mě rád nemá.

 

Nemám za tím hledat ženu,

dal mi na rozloučenou jednu,

žít  prej bude sám, řekl jen,

pak se po něm slehla zem.

 

Nevím co si o tom myslet mám,

jeho lásku už teď postrádám,

nechce se mi věřit tomu,

že už nikdy nevrátí se domů.

 

Našel zalíbení asi v jiné ženě,

proč už nemiluje mě,

čím ho okouzlila jiná,

asi má něco co nikdo nemá.

 

Má před našima za našima, těžko říct,

vrtá mi to hlavou čím dál víc,

v čem je asi zakopaný pes,

na to už těžko odpoví mi dnes.

 

Jako jedna z mála,

inzerát jsem si znovu dala,

hledám lásku, hledám muže,

který mi bude nosit růže.

 

Kupodivu přišla od něj dneska,

zajímavá esemeska,

ženu za tím nehledej,

já jsem prostě gay.

 

Vím, že to není fér,

jako hotovou věc to ber,

 těžko se mi tohle říká,

okolí si taky špatně zvyká.

 

Moc tě prosím za odpuštění,

určitě to  jednoduché není,

pro nikoho ani pro tebe,

přesto zůstaňme alespoň přátelé.

PROČ

Proč se lásce brání?

Proč už kašle na ní?

Proč uzavřel se do sebe?

Proč naši lásku poslal do nebe?

 

Někdy stačilo málo,

aby želízko ohně vzplálo,

potom bouchl jako papiňák,

dusno kolem sebe dělal akorát.

 

Kam poděli se šťastné chvíle,

a vše co nám bylo milé?

Kde je konec naší lásky?

Proč vše nejde vrátit zpátky?

 

Naší lásce dal už vale,

přesto v lásku věřím stále,

možná ještě zažehne plamen,

dřív než s láskou bude ámen.

 

Sám si pere sám si vaří,

sám si se vším hospodaří,

nezáleží mu na mě vůbec,

stal se z něho sobec.

 

Nestojí o mou lásku,

nehledá si jinou krásku,

žije život samotáře,

náš život má dvě tváře.

 

Jedna láskou strádá,

druhá vše v pohodě zvládá,

škoda mládí, škoda lásky,

nezbylo nic jen vrásky.

 

Vrásky z lásky  máme,

to všichni dobře známe,

krásní bychom chtěli být,

bez lásky se ale nedá žít.

 

Pusto, prázdno v srdci mám,

sama sebou ale zůstávám,

možná na druhém konci světa,

mě nová láska čeká.

 

Neskutečné množství lásky,

dávají mi moje čivakrásky,

splní každé moje přání,

obzvlášť když se jedná o líbání.

SMRT

Jako čtyřhlavá saň řádí,

bere krásu bere mládí,

ruce, nohy, tělo drtí,

všechno zachraňuje smrtí.

 

Smrt řádila tu jako saň,

když vybírala si svou daň,

zdali holku nebo kluka,

rozhoduje boží ruka.

 

Ženu nebo muže,

sama vytahuje z kůže,

tahle žena ale štěstí měla,

na křídlech jí uletěla.

 

Muž to také nevzdává,

boj se smrtí vyhrává,

dneska holka smůlu měla,

nedostala duše z těla.

 

Na každého někde číhá,

teď někomu do očí se dívá,

do živého zatne dráp,

často se s ní člověk musí prát.

 

Vždy do očí hledí,

když na kapotě auta sedí,

smrt za život dá ti,

ví že život nejde vrátit.

 

Smrt žádné jméno nemá,

jenom o ní víme že je žena,

tahle žena beze jména,

soucit s nikým nemá.

 

Pozoruje tiše,

vše z veliké výše,

připlíží se jako smrad,

život si vezme akorát.